Znám jednu tajemnou zahradu, tam vede jen jediná z cest. V korunách ptáci zpívají a růže můžou tam kvést. Z té zahrady uslyšíš píseň znít a dívku bílou se smát. (:Chodí těm růžím vyprávět a do květů na flétnu hrát:). Na rukou modrý znamení, bláznů co jinak chtěj žít. Za krůčkem krok je k prameni, kdo žízeň má musí pít. Nabírá vodu do dlaní a ptáci přiletí blíž. (:A dívka bílá netuší, k čemu je v zahradě mříž:). Až jarní vítr zavoní a roztaje poslední sníh. Vydej se cestou k jabloním, kde slýchal jsem její smích. Čarovné flétny ozvěnu už z dálky tam uslyšíš hrát. (:A pak tam spatříš stařenu, shrbenou v zahradě stát:). Ptal ses, kam s jarem odcházím, co tušil jsi dneska už víš. Vzkaž jí ať na mě nečeká, že pozdrav jí přinášíš. Neboj se pozná tě po hlase a tvůj krok je krokem mým. (:Jenom jí pohlaď po vlasech, jako když pohladí syn:).