Jako pár chromejch koní

Poutníci

1. Sednu si na taburet z lýčí
   a ty na postel z nehorázné něhy,
   a to spojení z nás zničí,
   tvá tvář je víc než boží
   i v týhle chvíli, která nemá břehy,
   a v tom strachu, kdo koho dřív složí,
   jak ten pár chromejch koní.

2. Tak marnejch jako záře svící
   na pláň rozdupanou těmi,
   co se milujou jak býci,
   kde se v osudovým třesku
   řítí touhle věčnou zemí
   stáda rozpálenejch mezků,
   nejen pár chromejch koní.

3. Těch, co se věčně choulí k sobě,
   viní kdekoho z tý zimy,
   kdy je v posteli jak v hrobě,
   kdy ti nevinní se vzbouří
   a ti vinní se vzbouří s nimi,
   že se udí v jednom kouři,
   jak ten pár chromejch koní.
R: Co polední mu zvoní, když by spal,
   jen dál, jen dál.
*: Tak mi podej láhev piva,
   která jediná tu zbyla,
   která jediná tu zpívá,
   jen se zvedej, ty mý mládě,
   jsme teď první, v tom je síla,
   a taky předposlední v řadě,
   po nás pár chromejch koní.

4. Ti se belhají k svý mezi,
   která byla a už není,
   a ta ženská z nich je březí,
   a nás v kleštích drží sázka,
   při zemi to hřmění
   a při životě láska,
   jak ten pár chromejch koní.
R: