1. Táborák zvolna zhasíná, osada už jde spát,
kytara tiše doznívá, do duše padá chlad,
stařičký šerif už líně ruku po láhvi vztáh',
pistole chová na klíně, brouká si v temnotách.
R: Když jsem byl mlád, bývala Ascalona
nejhezčí osadou, kterou jsem znal,
jak častokrát hýřila Ascalona
divokou náladou, již Bůh nám přál,
však slávě pistolí už zvolna dozvání
a lesem nehlučí to vlčí volání,
já půjdu spát, však vlajka Ascalony
musí nad mým hrobem navěky vlát.
2. Vyschly už láhve na stole, pohasl ohňů žár,
šerif své těžké pistole pověsil na stožár,
na vlajku smutně se dívá, kytaru pohladí
a jeho hlava šedivá vzpomíná na mládí.
R: